Lidé chodí do práce, aby vydělávali peníze, které následně utrácejí za věci, bez kterých se neobejdou. Nejčastěji jim tak tak stačí na jejich živobytí. V různých nízko rozvojových zemích, kde je výroba nejlevnější, a to právě díky nízkému platovému ohodnocení zaměstnanců, jsou na tom lidé v jejich zaměstnání nejhůře.

Jen těžko ale můžeme hovořit o zaměstnání, práce v nehumánních, často zdraví nebezpečných, podmínkách a plat, který bychom mohli jen z hořkostí v ústech nazývat platem. Práce na takových místech má blíže k otroctví a je také často nelegální. Lidé na těchto místech, nejčastěji dostávají zaplaceno za tvorbu výrobků, které u nich končí na konci řetězce. Příkladem je sbírání bavlny, práce, kterou si kdokoli z nás dokáže jen s těžkostí představit. Bavlna, která se nasbírá, se následně využívá na výrobu textilii, z kterých se v poslední řadě vyrábí oblečení. To často končí, jako charitativní pomoc, u lidí, kteří se živí sběrem bavlny. Kruh, který se dá jen těžko prolomit. To ale není jediný případ, kdy sběrači na různých plantážích dostávají z celkové ceny produktu jen zlomek ceny.
Proti tomuto problému se snaží bojovat sociální organizace Fair trade. Toto hnutí prosazuje tak zvané „spravedlivé ceny“. Jejím hlavním zaměřením je export produktů ze zemí třetího světa do rozvinutých zemí. Mezi hlavní produkty fairtradu patří banány, káva, kakao, cukr, čaj a naše zmíněná bavlna.

Cílem této organizace je pomoci dosáhnout těmto producentům na ekonomickou soběstačnost a mimo jiné i o dosažení spravedlivějšího světového obchodu.  Produkty z tohoto spravedlivého obchodu nesou ochrannou známku fairtrade, ceny těchto výrobků jsou sice o trochu vyšší, ale spotřebitel ví, že příslušná cena je rovnocenně rozdělena. Že platí za lepší kvalitu a přívětivější pracovní podmínky.
Při nakupování nejrůznějšího zboží bychom se měli zamýšlet nad tím, za co vlastně platíme, jestli platíme za obal, či kvalitu a ke komu naše utracené peníze následně putují.